Asi nešlo nemít ve vztahu k „Ugly Noise“ velká očekávání. Po fantastickém, dva roky starém zápisu „The Cold“, který vygumoval metalovou konkurenci široko daleko, po zhodnocení entuziasmu, s jakým se fandové na Pledge Music kapele na album složili, a po pohledu na jeho úžasný obal, který sliboval ještě razantnější pootočení nožem zabodnutým v už tak tklivé a melancholické příchuti současných FLOTSAM AND JETSAM, to opravdu, opravdu nešlo jinak.

A to samozřejmě ani nemluvím o zprávách o návratu ztracených synů Michaela Gilberta, Kellyho Davida-Smitha nebo dokonce Jasona Newsteda (u nějž ovšem nakonec zůstalo jen u autorské spolupráce). Ne, vskutku nebylo proč vzhlížet k loňskému zimnímu slunovratu, kdy album oficiálně vyšlo, jinak než s naprostou důvěrou a tušením velkých věcí.

Pravda ale byla, jak to tak bývá, nakonec poněkud jiná. Respektive, „Ugly Noise“ rozhodně není špatným albem, kdyby to tak teď mělo vyznít, to vůbec ne, ale je tak nějak „jiným“. Jiným asi jako když po drahných létech potkáte starého dobrého přítele, rádi byste se s ním objali, ale on vám jen s náležitým odstupem potřese pravicí. Přitom to ale bez ohledu na to bude pořád ten váš starý dobrý známý, se kterým si jinak pořád dobře rozumíte a v jeho společnosti se pořád cítíte dobře.

Věci se zkrátka mění a mění se i FLOTSAM AND JETSAM, aniž by to ovšem nějak výrazně ovlivnilo jejich původní identitu. Proto aktuálně velmi často znějí ještě rozvláčněji a pesimističtěji, v duchu rezignace na původní thrash metal (nebo co to z něj vlastně zbylo), a možná i proto ve chvílích, kdy se naopak snaží být co nejpůvodnější, nejsou zrovna ve výstavní formě.

„I´m Still Alive, Take No Bets, I Just Can´t Feel It Any More, So I Try To Run And Hide From Things I Felt Inside, Before It Puts Me To The Floor“ („Run And Hide“)

Úvodní, titulní věc je bezpochyby velmi silným hymnusem na svém místě. Sugestivně povadlé piáno, sugestivní (a skvělý) Eric A. K. a rozvážné střední tempo, jen těžko si lze představit skladbu, která by po minulé nahrávce mohla album odstartovat lépe. Horší už je to s „Gitty Up“, která jakoby ve svém strojovém rytmu trochu pozapomínala na to, že skladba také musí mít duši. „Run And Hide“ naproti tomu znovu trhá posluchačovy emoce na cucky, schována za svou těžce depresivní náladu a téměř nemetalové vyznění, ale to přesně z ní činí asi nejvýraznější skladbu celého alba. „Carry On“ znamená druhou svižnější přestávku v tom zajímavějším z albového děje, a když na ní naváže další zoufalá a až téměř rockově vyznívající výpověď „Rabbit´s Foot“ (ovšem opět mimořádně působivá), vypadá to, že na tomhle střídání bude postavena celá deska. „Play Your Part“ nicméně zůstane navzdory tomu naladěna na stejné notě a kovový buchar se rozjede až teprve pak, zejména ve výrazné „Rage“ a po ní i „Cross The Sky“, které už ale trochu schází potřebný tah na bránu.

A nejspíš symbolicky, protože všechno ostatní, co se poté na albu odehraje, už jaksi postrádá cokoliv, co by posluchače nutilo se do těchto míst nějak zvlášť vracet. Poslední čtyři skladby, asi nejvíce podobné tomu, pod čím si lze představit thrashové odsýpání, jsou jedna jako druhá, krátké, mdlé a tak nějak bez pořádné a konkrétní příchuti. Co se v tuhle chvíli přesně děje s kapelou lze jen velmi těžko odhadnout, nicméně předcházející materiál „Ugly Noise“ je i se svými chybičkami natolik autorsky výrazný, že na tuhle finální epizodu lze s přehledem zapomenout.

Čili přesně platí, co jsem už zmiňoval: tahle deska je sice „jiná“, ale pořád je od FLOTSAM AND JETSAM, a to jí neomylně dovádí ke kvalitám, které jsou poměrně nepřehlédnutelné.